Počátkem třicátých let vznikla zbrusu nová profese – hodinový strojař. Na světě už totiž bylo jen pár lidí, kteří ovládali techniku, a praděda byl jedním z nich. Byl to tehdy lukrativní job, firmy i domácnosti za ně utrácely desetitisíce (právě pradědeček se zasloužil o naše rodinné jmění). Poslední žijící strojaři byli ale natolik žádaní, že se nikde nemohli zdržet moc dlouho. Něco navrhli, vypočítali, případně opravili. Na vše měli jen hodinu. 15 hodin práce denně, 15 zakázek. Takové tempo, jak asi tušíš, nejde moc dlouho vydržet. Však taky hodinoví strojaři zmizeli stejně rychle, jak se tehdy objevili.